Když banderovci zjistili, že jednotky čs. armády na Slovensku byly uvedeny do stavu bojové pohotovosti, urychleně se stahovali do Polska, aniž by došlo k větším bojovým akcím. Našim orgánům se však podařilo zajmout několik menších skupin banderovců. Jejich výslechy prokázaly tehdejší záměry UPA na východním Slovensku. Velení čs. armády, které bylo o nastalé situaci neprodleně informováno, rozhodlo, aby proti těmto vetřelcům byly nasazeny vojenské jednotky ze IV. vojenské oblasti, tj. útvarů dislokovaných na Slovensku.

Již toto první větší nasazení našich vojenských jednotek proti banderovcům prokázalo řadu objektivních i subjektivních nedostatků a překážek, které brzdily včasný a účinná zásah. V té době (srpen a září 1945) nebyla zde zprovozněna většina železničních tunelů, které byly ustupujícími Němci buď totálně zničeny nebo podminovány. Proto se přeprava početných vojenských jednotek musela uskutečňovat nákladními auty, která byla zpravidla ve velmi špatném technickém stavu. Velké problémy pak nastaly s ubytováním a stravováním vojáků.

Pod stále sílícím tlakem sovětských a polských ozbrojených sil vedení OUN i UPA usoudilo, že nazrála doba, aby banderovci rozšířili svůj operační prostor do oblasti severovýchodního Slovenska. Vedly je k tomu jak politické, tak i vojensko–strategické záměry. Předpokládali, že zde získají široké zázemí i vhodný operační prostor pro své další výboje. Dále, že budou mít dobré zásobovací zdroje a doplní své prořídlé jednotky o tamní mladé Rusíny a Ukrajince. Pragmaticky předpokládali, že v tomto hornatém, zalesněném a poměrně řídce osídleném terénu si vybudují nové základny a opěrné body.

Byli si dobře vědomi, že mají na své straně početný řecko–katolický klérus, bývalé luďácké exponenty a část pracovníků státní a veřejné správy, která působila ještě za tisovského režimu a otevřeně nebo skrytě se hlásila k fašistické ideologii. Skutečně tito bývalí exponenti, a především kněží, měli rozhodující vliv na formování názorů obyvatelstva. Velká negramotnost vesničanů, neschopnost racionálního uvažování a bigotní náboženské vnímání, to vše nahrávalo banderovským agitátorům v jejich ideologickém působení na tyto občany.

Zhruba do poloviny září 1945 se podařilo našim jednotkám bez větších potíží vytlačit banderovce zpět do Polska. Vláda a velení armády usoudily, že nebude nutné v tomto rozlehlém prostoru držet tak početné vojenské jednotky. Na ochranu hranic a přilehlé oblasti byl proto ponechán pouze omezený vojenský kontingent. Byl to však pouze zdánlivý klid. Již na přelomu listopadu a prosince 1945 překročily hranice v této oblasti další početné jednotky banderovců o celkovém počtu přes 500 mužů. Tyto tlupy však již neorganizovaly besedy, mítinky a taneční zábavy, jak tomu bylo při prvním vpádu. V plné své brutalitě ukázaly svou pravou tvář. Postupně, často i vícekrát, přepadávaly celé vesnice, jmenovitě Novou Sedlici, Zboj, Ulič, Ublu, Kolbasov a další přilehlé obce a osady. Rabovaly jednotlivé domy a násilím odcizovaly obyvatelům nejenom jídlo, ale i šatstvo, obuv i další trochu cennější předměty. Pomocí svých spolupracovníků získávaly přehled o politickém, národnostním a náboženském rozčlenění tamních obyvatel. V zápětí začaly provádět „trestní akce“ proti těm, kteří se v jejich očích provinili tím, že byli Židé, Slováci nebo členové KSS. Bestiálním způsobem byly v Uliči zavražděny 4 osoby, v Kolbasově 11 a v Nové Sedlici 3. Mimo těchto nevinných civilních obyvatel bylo v této oblasti zabito několik vojáků, příslušníků SNB a finanční stráže.

Tento banderovský vpád probíhal od 22.11. do 6.12.1945 a zúčastnily se jej jedny z nekrutějších banderovských jednotek (Miroň, Karmeluk, Sokil, Peryh, Browko a četa Horbovyj). Tato jejich brutalita vyvolala zděšení a strach v celé oblasti. Tím však série těchto hrůzných masakrů nekončila. V průběhu prosince 1945 pokračovali banderovci v těchto trestních výpravách i v dalších obcích. Opakovaně přepadávali již dříve postižené obce. Těmito teroristickými akcemi usilovali o to, aby tento prostor byl zbaven všech „nežádoucích elementů“. Chtěli donutit tamní Židy, členy KSS a pracovníky státního a veřejného aparátu, aby se z této oblasti vystěhovali.

Tato situace způsobila v několika východoslovenských okresech velký chaos. Docházelo k ochromení činnosti správních orgánů. Činnost příslušníků SNB a Finanční stráže byla úplně paralyzována. Řada z nich z obavy o své životy opouštěla své jednotky a uchylovala se do vnitrozemí. V obdobní situaci byli i pracovníci MNV. Naopak aktivisté a spolupracovníci banderovců, luďáci a ostatní stoupenci slovenského státu opět zdvíhali své hlavy a utvrzovali se v přesvědčení, že opět „přijde jejich den“.

O této hrozící situaci byla neprodleně informována čs. vláda, která na svém mimořádném zasedání předsednictva vlády dne 14.12.1945 rozhodla o přijetí rozsáhlých vojensko–bezpečnostních opatřeních v této oblasti. Uložila ministru národní obrany generálu Svobodovi nasadit do tohoto prostoru potřebný počet vojenských jednotek. Řízením všech těchto vojenských akcí byl pověřen tehdejší velitel IV. vojenské oblasti (Slovensko), divizní generál Širica, který ještě v prosinci 1945 vydal rozkaz k utvoření zvláštní skupiny pro zajištění pohraničního území (ZPÚ) severovýchodního Slovenska, složené z více vojenských jednotek (pěších, tankových, motorizovaných, ženijních, průzkumných).

Celému tomuto uskupení velel velitel 4. rychlé divize pplk. gšt. Ján Staněk, který se vyznamenal v bojích SNP, kde dostal přezdívku „železný kapitán“. Skupina pak byla označena krycím jménem „Jánošík“. Pplk. Staněk požadoval, aby k mimořádné situaci v tomto prostoru bylo vyhlášeno stanné právo. Na tento požadavek však čs. vláda z principiálních důvodů nepřistoupila. Nasazení této vojenské skupiny a její rozhodné vystoupení donutilo banderovské jednotky k urychlenému návratu do Polska. Po jejich vytlačení mimo území ČSR rozhodlo armádní velení, že vojenská jednotka „Jánošík“ zajistí ostrahu čs. hranic od Dukelského průsmyku až po státní hranici se SSSR. Počet těchto jednotek i nasazených vojáků byl však limitován. Vývoj událostí následujících týdnů a měsíců prokázal, že nebylo v silách a možnostech této vojenské jednotky zajistit neprostupnost tak rozsáhlého a členitého území, hustě zalesněné a skalnaté oblasti